Lhalo vám Hnutí DUHA? Odhalujeme, jak se jejich propočty o větrné energii střetávají s realitou

Přepočítaly se ekologické organizace, když tvrdily, že Česko může v roce 2030 v klidu skončit se spalováním uhlí? A že v roce 2050 může celá česká energetika a doprava fungovat prakticky bez emisí skleníkových plynů? Čeká nás místo náhrady v podobě větrníků a solárů totální kolaps? Nebo elektřina na příděl?!

Plány a cíle pro krásně kulaté roky 2030 a 2050 dlouho zněly jako dálná budoucnost. Konec uhelných elektráren? Pohoda – to se určitě do té doby nějak stihne, můžeme to pořešit, až to bude akutní. Jenže teď vstupujeme do roku 2026 a přelomový rok 2030 už je setsakramentsky blízko. V následujících letech se ukáže, jestli cíle a propočty ohledně proměny české energetiky byly realistické. Stíháme nahrazovat fosilní zdroje? Nebo je to celou dobu jen vybájená mantra, kterou nám diktuje zlý Brusel?Back to top

Jak si to malovaly ekologické organizace

Hnutí DUHA a Greenpeace si v roce 2021 nechaly namodelovat možné scénáře, jak by se mohla Česká republika do roku 2050 obejít prakticky bez fosilních paliv ve výrobě elektřiny, tepla a v dopravě (studie Energetická revoluce). Modelování vypracovaly australský Institute for Sustainable Futures při Univerzitě v Sydney a německý institut Aurora Energy Research. Jejich softwarové modely simulující pokrývání spotřeby jsou na vysoké úrovni a výstupy spolehlivé.

Studie pracuje se základními prvky moderních dekarbonizačních koncepcí typu německé Energiewende. To ve zkratce znamená rychlý růst obnovitelných zdrojů – hlavně větrných a solárních elektráren – a ruku v ruce s ním zvyšování energetické efektivnosti. A také rozvoj technologií pro akumulaci elektřiny – krátkodobé pomocí baterií a sezónní založené na výrobě vodíku v elektrolyzérech během měsíců, kdy jsou z obnovitelných zdrojů přebytky elektřiny.

Výsledky ukázaly, že pokud budeme rychle rozvíjet obnovitelné zdroje, může být česká energetika do roku 2050 bez emisí skleníkových plynů. A to dokonce i bez nových jaderných reaktorů. Studie také potvrdila, že bez uhlí pro elektřinu a teplo se obejdeme už v roce 2030. Nezní to až moc krásně na to, aby to byla pravda?Back to top

Výpočty vs. realita

Jak jsme si ale za těch několik let vedli? Studie z roku 2021 obsahuje i předpokládané hodnoty pro rok 2025. Zároveň na konci roku 2024 schválila vláda Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (NKEP), který shrnuje energetické politiky a cíle pro rok 2030 – český příspěvek k naplnění cílů Evropské unie – včetně rozvoje obnovitelných zdrojů. Díky tomu můžeme porovnat scénáře Energetické revoluce nejen s aktuálním reálným vývojem, ale i s plánem NKEP – tedy s tím, čeho chce náš stát dosáhnout a co si Česká republika sama vypracovala a schválila.

Slunce a baterky nám celkem jdou

S fotovoltaickými elektrárnami jsme nasadili obstojné tempo. A ne zásluhou nějakých gigantických solárních parků – v posledních letech hlavně díky menším instalacím domácností a firem, které si část elektřiny rovnou samy spotřebovávají. Zvýšenou poptávku po vlastní fotovoltaické elektrárně v řadě případů motivovala zkušenost s výrazným nárůstem ceny elektřiny během energetické krize vyvolané ruským napadením Ukrajiny v roce 2022.

Podle modelování Energetické revoluce by měl instalovaný výkon fotovoltaických elektráren v roce 2025 dosáhnout 4 723 MW – aktuální stav je 4 569 MW. Když tohle tempo udržíme, mělo by se nám podařit dosáhnout jak čísel z Energetické revoluce, tak i cílů národního klimaticko-energetického plánu (NKEP). To znamená 10 073 MW, respektive 10 100 MW v roce 2030. A obdobně solidně si vedeme i v oblasti bateriové akumulace elektřiny.

Vítr drhne, daleko před námi je Polsko i Rumunsko

Totální šlendrián je ovšem vítr. Česká republika se pořád nerozhoupala k potřebnému restartu a s větrnými elektrárnami zoufale stagnuje. Podle Energetické revoluce bychom v roce 2025 měli mít jejich instalovaný výkon 897 MW. Aktuální stav je ale pouhých 375 MW. S takovým tempem bychom nedosáhli ani scénáře Energetické revoluce (4 824 MW v roce 2030), ani podstatně méně ambiciózních cílů NKEP (1 500 MW v roce 2030).

Kdybychom chtěli naplnit „jenom“ cíle národního klimaticko-energetického plánu (NKEP), potřebovali bychom od teď až do roku 2030 každoročně postavit zhruba 200 MW. Jenže za posledních pět let narostl instalovaný výkon celkem (!) jen o 36 MW – tedy v průměru o pouhých 7,2 MW ročně!

Kdo za to může? Překvapivě to není ani odpor veřejnosti, ani že by u nás dost nefoukalo. Rozvoj větru nejvíc komplikují složité a dlouhé povolovací procesy. Zatímco samotná stavba větrníku trvá pár měsíců, schvalování se dnes běžně táhne klidně i 10 let. To by ale snad konečně měla urychlit nově schválená legislativa (zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie) – pokud ji tedy také rychle převedeme do praxe a nezůstane jen na papíře.

Zní to možná extrémně, ale nasadit tak rychlé tempo není žádná chiméra – je to technicky proveditelné. V Polsku postavili od roku 2018 do roku 2023 přes 3 500 MW větrných elektráren na pevnině. A vzhlížet můžeme třeba i k větrným výsledkům Litvy, Estonska nebo Rumunska.

Co s tím? Pomůžou akcelerační zóny i Nová zelená úsporám

Jestli nechceme dál zaostávat a v budoucnu řešit nedostatek elektřiny, musíme pro to taky něco udělat. Zásadní je vymezit akcelerační oblasti pro výstavbu větrných elektráren – tedy místa s vhodnými podmínkami, kde zároveň není střet s ochranou přírody a dalšími veřejnými zájmy. Takže mají předem nastavené kratší povolovací procesy.

Potřebujeme také zjednodušovat povolování obecně – ať už v akceleračních zónách, nebo mimo ně. To se neobejde bez dostatečných kapacit úřadů, které projekty energetických staveb posuzují a povolují. Jinak jen těžko zvládnou rozhodovat ve stanovených lhůtách.

Klíčovou roli hraje úspěšný program Nová zelená úsporám, jehož budoucnost je ovšem právě teď velmi nejistá. Jestli chceme udržet tempo, musíme udržet také investiční podporu střešních fotovoltaik pro domácnosti, obce a malé a střední podniky nejen v Nové zelené úsporám, ale i v dalších programech Modernizačního fondu.

Odchod od fosilních paliv se neobejde ani bez podpory na modernizaci pro stávající bioplynové stanice. Potřebujeme totiž zachovat jejich provoz i v případech, kde není vhodná konverze na výrobu biometanu.

Energetická transformace po česku?

Dokáže se do toho Česká republika konečně opřít? Nebo to dopadne klasicky „po česku“ – tedy jen samé výmluvy, proč to zrovna u nás nejde, i když všichni okolo si zvládnou poradit? Jestli nás čeká „totální energetický kolaps“, nebo úspěšných přechod na obnovitelné zdroje, uvidíme už velmi brzy. 

Přečtěte si kompletní studii Energetická transformace po česku, která porovnává energetické scénáře a plány s aktuálním stavem!