Všechno, co jste kdy chtěli vědět o větrnících, ale nemohli jste to najít.
Snižují větrné elektrárny dojivost krav? Přestává v jejich okolí pršet? Jsou tak neefektivní, že se nikdy nevrátí energie, kterou vložíme do jejich výstavby? Samozřejmě, že nic z toho není pravda. Podobné dezinformace a nepodložené výroky se ale opakují stále dokola už desítky let – přestože jsou dávno vědecky vyvrácené.
A v poslední době to s dezinformacemi (nejen) o větrných elektrárnách ve veřejném prostoru pořádně houstně. Náhoda? Nemyslíme si.
Proto jsme dali dohromady ty nejčastější nepravdy a zavádějící tvrzení o větrných elektrárnách, abychom je na základě faktů a dat jednou provždy utnuli. A posvítili jsme si na nejrůznější témata okolo energie z větru. Budou tu postupně přibývat – a věříme, že to bude vzrušující čtení!
A co že se to děje? Objem dezinformací a obsahu zpochybňujícího závažnost klimatické změny v posledních letech rapidně narostl. A popírání vědy se stává mainstreamem i na politické scéně. Žhavý kandidát na ministra Životního prostředí Petr Macinka (Motoristé sobě), odchovaný Institutem Václava Klause (jehož hlavním sponzorem je uhlobaron Pavel Tykač), popírá vědecká fakta a vliv člověka na změnu klimatu. Není divu, že program Motoristů zastupuje místo zájmů lidí a přírody zájmy fosilního byznysu a uhlobarona Tykače.
I v návrhu programového prohlášení tak nastupující vláda slibuje, že bude v ČR udržovat skomírající, drahé uhelné elektrárny i do budoucna. Ale už neříká, že tím bude zvyšovat ceny elektřiny pro domácnosti i firmy.
A nejsou to jen ziskuchtiví uhlobaroni. Zabránit Česku i ostatním evropským státům v rozvoji větrné energetiky je také v zájmu Putinova režimu. Větrné elektrárny v Evropě totiž snižují naši závislost na ruských fosilních palivech – a tím pádem i ekonomický a politický vliv Ruska v Evropě. A to se Putinovi samozřejmě nelíbí…
Co nám v Česku hrozí, můžeme bohužel dávno vidět na Slovensku. Veřejný prostor tam ovládly proruské dezinformační kanály typu Slobodný Vysielač, které šíří nepravdy o větrných elektrárnách – a „díky“ tomu mají na Slovensku přesně nula větrných elektráren.
Nenechme to u nás zajít tak daleko. Chraňme si energetickou bezpečnost, životní prostředí i samotnou demokracii před vlivem oligarchů i ruské propagandy. Ověřujte si fakta a společně to dezinformátorům nandáme!
Co vás zajímá?
POD TO CHCI TLAČÍTKA: STRAŠIVÁ PRAVDA O VĚTRNÝCH ELEKTRÁRNÁCH a VĚTRNÉ DEZINFORMACE
Zde formulář
Odebírejte newsletter!
Mějte přehled o tom, co se okolo větrné energetiky právě děje.
"*" označuje povinné pole
Strašlivá pravda o větrných elektrárnách
7 důvodů, proč rozhodně nechtít větrné elektrárny
Infrazvuk, dojivost krav, tajemné nemoci – to už všichni známe. Popisujeme další negativní vlivy větrných elektráren, o kterých se moc nemluví. Větrníky totiž ničí naše české tradice, které si střežíme jako rodinné stříbro – špinavé ovzduší, nedotknutelné zisky uhlobaronů a odmítání smysluplných věcí, co už jinde normálně fungují. Chcete mít drahou elektřinu, dýchat špinavý vzduch a zarazit přísun peněz do regionů? Pak jsou tyto důvody přesně pro vás!
1. Nižší účty za elektřinu pro domácnosti i průmysl
Větrná energie je s přehledem ten nejúčinnější nástroj, jakým dnes v České republice můžeme snížit náklady na výrobu elektřiny. Podle studie Fakt o klimatu vede cesta k levnější elektřině na prvním místě právě přes rozvoj větrné energetiky. Následují energetické úspory a propojování Evropy. A ano, je v tom započítaná i výstavba, provoz či likvidaci elektrárny. Ukáže nám to parametr LCOE (Levelized Cost of Energy), který rozpočítává všechny náklady (kapitálové i provozní) na určitý zdroj mezi všechny kilowatthodiny, jež zdroj za dobu své životnosti vyrobí.
Proč je energie z větru tak levná? Na rozdíl od uhelných či jaderných elektráren nepotřebují větrníky žádné palivo – vítr je naštěstí zadarmo. Nezdraží ho neshody s jinými státy, napadení Ukrajiny, útok na Írán ani poškozený ropovod.
Takže pokud chcete, aby vám vám cena elektřiny na faktuře i v dalších letech utěšeně narůstala, řekněte větrníkům jasné ne! Zastavení rozvoje větrné energetiky je navíc výhodné pro uhlobarony – konečně si budou moci sáhnout na miliardové dotace pro své zastaralé elektrárny. A tyhle dotace pak zaplatíme my všichni. Další krásné zdražení jako bonus!
2. Přímé finanční přínosy pro obce a regiony
Větrné elektrárny přinášejí obcím, na jejichž území stojí, značné finanční prostředky do obecní kasy. Dnes jim to už přímo garantuje zákon. Tyto peníze mohou obce investovat do opravy chodníků, škol, školek, levnější vody pro občany nebo třeba do sociálních fondů. A samozřejmě mohou zajistit svým obyvatelům a obyvatelkám nízkou nebo dokonce nulovou cenu elektřiny. Studie navíc prokazují, že přítomnost větrných elektráren nemá v ČR negativní vliv na ceny nemovitostí v okolí.
3. Energetická bezpečnost a nezávislost ČR
Rozvoj větrných elektráren je klíčový pro snížení naší závislosti na dovozu fosilních paliv ze zahraničí. Větrné elektrárny nám zajišťují domácí elektřinu, čímž zvyšují naši suverenitu a snižují ekonomický i politický vliv autoritářských režimů na naši zemi. Ještě loni jsme například dováželi ropu z Ruska. Proto jsou také větrné elektrárny v rámci legislativy (novela energetického zákona známá jako Lex plyn) správně zařazeny mezi stavby pro energetickou bezpečnost.
Zbavit se závislosti na dovozu fosilních paliv by znamenalo přijít o vzrušující výkyvy cen energií, které při současném turbulentním světovém dění vylétávají do astronomických výšin. Jako třeba u zatím nejaktuálnějšího konfliktu v Íránu, kdy ceny ropy i zemního plynu pro evropský trh prudce stoupají. O takový adrenalin přece nechceme přijít – nebo snad ano?!
4. Snižování emisí skleníkových plynů a pomoc české přírodě
Větrné (a solární) elektrárny jsou zdaleka nejekologičtější zdroje elektřiny, jaké můžeme mít. Ano, jejich provoz má negativní vliv na životní prostředí – jako každá výroba elektřiny. Ale ve srovnání s ostatními zdroji představují zdaleka nejmenší zlo. Celkem nepřekvapivě to platí z pohledu emisí (za celý životní cyklus). Vzhledem k postupující změně klimatu, která má už teď hmatatelné dopady i u nás (sucha, extrémní výkyvy počasí, povodně, vlny veder), potřebujeme fosilní zdroje co nejrychleji nahrazovat čistými zdroji – a právě vítr má u nás obrovský a stále nevyužitý potenciál.
Nemluvě o tom, že větrné elektrárny nemají na svědomí plošnou devastaci krajiny. Na rozdíl od povrchové těžby u uhelných elektráren, nebo ekologicky velice škodlivé těžby uranu pro ty jaderné. Stejně tak mají větrníky mnohonásobně menší dopad na ptáky a další tvory – například proto, že vypouští škodlivé látky a nezpůsobují jim otravy.
Ale koho by zajímala příroda nebo obyvatelnost naší planety, že? Navíc povrchové velkolomy a uhelné elektrárny jsou tak krásné!
6. Ochrana zdraví a čisté ovzduší
Větrné elektrárny představují ve srovnání s fosilními alternativami minimální zátěž pro životní prostředí. Nahrazení zastaralých uhelných bloků (jako jsou Počerady nebo Chvaletice, bez kterých bychom se klidně obešli) větrnými zdroji by ulevilo ovzduší od emisí oxidu uhličitého, prachových částic, těžkých kovů a vysoce toxické rtuti. Rtuť je neurotoxický jed – způsobuje například poškození ledvin, jater nebo mozku.
7. Příležitost pro komunitní energetiku
Rozvoj větrné energie (a obnovitelných zdrojů obecně) otevírá cestu ke komunitní energetice, kdy si lidé a obce mohou elektřinu vyrábět a sdílet sami. Zajistí si tak stabilitu a ušetří peníze, které by jinak odtékaly velkým firmám. Právě komunitní větrné elektrárny jsou pozitivní příklady dobré praxe, kdy mají lidé věci ve svých rukou a s větrníky nemají problém – právě naopak. Navíc podle studie konzultační společnosti EGÚ má komunitní energetika potenciál zajistit výstavbu až 3,3 GW instalovaného výkonu větrných elektráren, což odpovídá zhruba jedenapůlnásobku výkonu Temelína. Zároveň by šlo přibližně o třetinu cíle v oblasti obnovitelných zdrojů, který si vláda stanovila na 12 GW do roku 2030.
8. Silná podpora veřejnosti
Navzdory hlasitým dezinformačním kampaním podporuje vítr v ČR 63 % lidí (data z března 2026). S výstavbou větrné elektrárny 5 km od svého bydliště by souhlasilo 62 % Čechů a Češek za podmínky, že by z toho měla zisk jejich obec. Osobní zkušenost obyvatel, kteří již s větrníky v sousedství žijí, navíc dlouhodobě odbourává počáteční obavy – hlavně co se týče hluku.
Skutečné problémy spojené s větrnými elektrárnami se dají řešit jejich správným umístěním a provozem, aby neohrozily lidi či přírodu. To znamená například dostatečný odstup od sídel, aby byl splněn hlukový limit, umisťování mimo chráněná území či tahové koridory ptáků atd. A také zapojováním místních lidí do rozhodování o výstavbě a o využívání levné elektřiny v místě provozu – či o jiné podpoře ze zisků větrných elektráren pro obce a jejich obyvatele.
No považte – že bychom tady v české kotlině zaváděli něco, o co lidé stojí, místo klasické podpory hrstky boháčů, kteří léta vydělávají na našem zdraví? Že bychom se pustili do moderní energetiky, zajistili levnou elektřinu domácnostem, suverenitu a bezpečnost země a ještě byli šetrní k přírodě? To by přece nešlo! Nebo šlo?
Rozvoj větrné energie je přínosný jak pro přírodu a běžné lidi žijící v Česku, tak i pro českou ekonomiku, suverenitu a bezpečnost země. Je to cesta k čisté, moderní, bezpečné a levné energetice. Klíčové je nyní zejména vymezení akceleračních zón (proti nim brojí zejména Filip Turek), které zrychlí zdlouhavé povolovací procesy, a důsledná komunikace s občany založená na faktech, nikoliv na dezinformacích a strašení. Plošné odmítání větrných elektráren znamená odmítání levné elektřiny, hrozbu, že nám v budoucnu bude elektřina chybět, a podporu její výroby v ekologicky horších zdrojích.
Odhaleno: Ovládá Turka tajemná Slovenka?
Vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek (Motoristé sobě) se ostře pustil do boje proti větrným elektrárnám. Nyní se ale ukazuje, že náhlou moudrost týkající se větrníků možná nemá z vlastní hlavy. Odkud vítr vane? Ze Slovenska!
O počínajících aktivitách slovenské dezinformační sítě v Česku jsme informovali už koncem minulého roku. Nyní se jimi ovšem začala intenzivně zabývat i média – a přišla se zajímavými zjištěními. Na slovenskou dezinformační scénu jsou napojení i někteří vládní poslanci včetně Filipa Turka. Podle Deníku N se s ním už v listopadu 2025 sešla a následně mu zasílala podklady Katarína Ondrušová, která je spolu s jogínem Danielem Slobodanem Máčovským hlavní tváří „boje“ proti větrníkům na Slovensku. Ona sama již nějakou dobu podniká výjezdy i za hranice, do českých obcí. Na veřejných projednáních o větrných elektrárnách zde straší místní obyvatele a obyvatelky tvrzeními, že „neskutečně škodí lidskému zdraví“, způsobují „srdeční cévní problémy“ nebo že z lopatek odlétávají kousky, které nevratně poškodí půdu a že v okolí až do 15 km od větrné elektrárny končí život.
Tyto a podobné narativy útočící na obnovitelné zdroje se náramně hodí Rusku – protože právě obnovitelné zdroje snižují naši závislost na ruských fosilních palivech. A na Filipa Turka zřejmě velmi zapůsobily. Pojďme se tedy podívat na jeho nejpeprnější výroky.
Tvrzení #1: Hrozí „nezřízená“ výstavba stovek větrných elektráren
„V České republice hrozí poměrně dost nečekaná a nezřízená výstavba pěti set, šesti set dvěstěpadesátimetrových vysokých věží větrných elektráren, které mohou mít velmi negativní dopad na krajinu i naše obyvatelstvo.“ To pronesl Filip Turek na brífinku po jednání se slovenským ministrem životního prostředí Tomášem Tarabou. Z tohoto důvodu si také vytyčil jako svůj hlavní cíl boj proti akceleračním zónám.
Akcelerační zóny či akcelerační oblasti jsou území, v nichž by výstavba větrných či solárních elektráren měla být možná rychleji – díky urychlení povolovacích procesů. A to proto, že by byly už předem vyhodnoceny a posouzeny jako vhodné. Pak by u nás třeba stavba jednoho větrníku netrvala 10 let i více, jako je tomu teď.
Rozhodně však nejde o nějaké zdivočelé zóny neregulované výstavby na úkor lidí a přírody, jak Turkovy výroky naznačují. Ministerstvo životního prostředí již sice na základě odborných podkladů zveřejnilo mapu oblastí, kde jsou vlivy na lidi a přírodu minimální a kde by mohly akcelerační oblasti vzniknout – to ale neznamená, že tam skutečně vzniknou. Dalším krokem je totiž přísné posouzení každé navržené oblasti a stanovení podmínek a limitů. Akcelerační oblast má projít procesem hodnocení vlivu na životní prostředí (tzv. EIA/SEA – více u Tvrzení #3) a následně být vymezena vydáním územního opatření.
I potom se ale bude každý projekt (nejen) větrné elektrárny v akcelerační oblasti posuzovat jednotlivě. Byť některé otázky budou vyřešeny už dříve, což proces urychlí. Zároveň ani akcelerační oblast nedává zelenou pro výstavbu porušující zákonné limity – taková stavba příliš blízko lidských obydlí, která překračuje hlukové limity na ochranu zdraví, nevznikne, ani kdyby se akcelerační zóna rozkrájela.
Filip Turek tak má naprostou shodu i s ekologickými organizacemi na tom, že výstavba větrných elektráren by neměla být nezřízená. Právě organizace sdružené v Zeleném kruhu a Klimatické koalici vydaly společné stanovisko, v němž požadují, aby byly akcelerační zóny vymezovány v souladu s ochranou přírody a ve spolupráci s místními lidmi, obcemi a kraji. Výslovně odmítají výstavbu obnovitelných zdrojů tam, kde převládá zájem ochrany přírody nebo krajiny a došlo by k jeho ohrožení. A mimo jiné také prosazují zajištění férového, pečlivé a transparentní posouzení v místech, kde by mohlo ke konfliktu s ochranou přírody či jiných veřejných zájmů dojít.
Správné nastavení pravidel pro akcelerační oblasti je totiž naprostý základ jak pro přímou ochranu přírody, tak pro zamezení ničivých dopadů, kterými ji ohrožuje změna klimatu. Svými výpady proti akceleračním zónám, které budou pod drobnohledem, tedy Filip Turek rozhodně nedělá přírodě ani lidem dobrou službu.
Tisíce větrníků v Česku!
V dalším videu se Turek rozplývá nad krásnými kopci, lesy, loukami a řekami. „A umíte si představit, že v tom budou stát tisíce, tisíce větrníků?“ znepokojuje se následně. Za prvé – v České republice tisíce větrníků stát nebudou. Podle potenciálové studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR může být do roku 2040 v ČR mimo chráněná území a jinak nevhodné lokality maximálně 1 392 větrných elektráren. Skutečný počet bude s ohledem na vývoj technologie spíše nižší (globální trend je stavět menší množství vyšších elektráren – je to materiálově i energeticky výrazně úspornější). To je mimochodem skoro stejně, kolik už dnes má rozlohou i přírodními podmínkami srovnatelné Rakousko. Tedy k našim již stojícím dvěma stovkám větrníků přibyde pár stovek dalších.
A za druhé – zmocněnec pro Green Deal zřejmě nad fotkami panenské krajiny z fotobanky nějak pozapomněl, že ty naše krásné kopce, luhy a háje jsou už v lepším případě protkané jen vedením vysokého napětí, velkosklady, fosilními elektrárnami, dálnicemi a kilometry asfaltu, jejichž rozšiřováním se chlubí každá vláda. V horším případě úplně zmizely a nahradila je „krásná“ uhelná pánev. Je tedy otázkou, proč stejně hrdinně nebrání (a na rozdíl od ekologických organizací nikdy nebránil) českou krajinu před ničím jiným kromě větrníků.
Tvrzení #2: Větrné elektrárny jsou cesta k blackoutům
Na stejném brífinku Turek přisoudil obnovitelným zdrojům a větrníkům zejména jasnou vinu za výpadky elektřiny: „… naše cíle do roku 2030 – budeme mít 30 % energie z obnovitelných zdrojů energie – je přesně ta cesta, která vede k blackoutům. Pokud my tady postavíme těch 600 větrných elektráren jenom proto, že nám to Brusel nějakým způsobem nařídil a některé vlivové skupiny jsou finančně namotivovány, tak si myslím, že to je přesně ta cesta k blackoutům.“ Přizvukoval mu i Taraba s tím, že se „zdá, že je přímá souvislost mezi množstvím obnovitelných zdrojů tohoto typu napojených k přenosové soustavě a blackouty.“ A tady měl v jedné věci pravdu – skutečně se mu to může leda tak zdát. Žádná fakta to totiž nepotvrzují.
V posledních letech jsme v Evropě zažili několik větších (a někdy skutečně závažných) blackoutů. A za žádný z nich nejde na vrub obnovitelným zdrojům. Právě větrné elektrárny naopak posilují bezpečnost elektrizační soustavy, a to nejen proto, že nás zbavují závislosti na dovozu fosilních paliv ze zahraničí. Díky moderním systémům lze také využít kinetickou energie v rotorech, a kompenzovat tak ztrátu setrvačnosti v síti a stabilizovat ji i bez konvenčních elektráren.
Blackout po česku: Výpadek politické soudnosti
Začněme tím nejčerstvějším, na domácí půdě. 4. července 2025 se na několik hodin ocitla bez elektřiny část ČR. ČEPS (Česká elektroenergetická přenosová soustava) od začátku komunikoval, že příčinou byl byl unikátní souběh vzájemně nesouvisejících událostí – pádu fázového vodiče a poklesu výkonu elektráren severozápadních Čechách (konkrétně porucha v uhelné elektrárně Ledvice). Následné vyšetřování expertní skupinou evropského sdružení provozovatelů přenosových soustav (ENTSO-E) tyto závěry potvrdilo. Za blackout tedy prokazatelně nemohly obnovitelné zdroje. I přesto hned po výpadku nepravdivě hlásali pravý opak někteří naši politici – kromě Motoristů a Okamurovy SPD i europoslanec a místopředseda ODS Alexandr Vondra a dokonce i předseda ANO a současný premiér Andrej Babiš.
Evropské blackouty: závada na vedení i zaoceánská loď
Opravdu masivní výpadek elektřiny postihl loni v dubnu Španělsko a Portugalsko. A ani tady nebyly příčinou obnovitelné zdroje – i přesto, že ve Španělsku se podílí na výrobě elektřiny z téměř 60 % a v Portugalsku dokonce z více jak 80 %. Za blackout, který oblast paralyzoval na dlouhých 24 hodin, mohla závada na vedení a pomalá reakce uhelných a plynových elektráren.
Další významný výpadek nastal v Německu 4. listopadu 2006. Tehdy došlo k přerušení vedení kvůli plavbě zaoceánské lodi a obnovitelné zdroje zde nehrály žádnou roli. A v roce 2003 došlo k výpadku mezi Itálií a Švýcarskem, opět z důvodu přerušení významného vedení.
Největší blackouty byly ovšem zaznamenány mimo Evropu. Zejména v Indii, Pákistánu a Indonésii.
Tvrzení #3: Ptáčci a netopýři nebudou nadšení
Filip Turek také projevil velkou starost o „různé ptáčky a netopýry“ v okolí větrných elektráren. Ve videu to neopomněl doprovodit dojemnými obrázky mrtvých tvorů s větrnou turbínou v pozadí. Nikdo samozřejmě nerozporuje, že lopatky mohou letící ptáky či netopýry usmrtit – to se skutečně občas děje a je to velmi oblíbená argumentace odpůrců větrníků. Až na to, že tímto způsobem přijde o život zhruba 15krát méně zvířat než u fosilních a jaderných elektráren. Tyto pro ptactvo mnohem vražednější zdroje energie přitom Motoristé prosazují jako hlavní pro český energetický mix.
U větrníků se navíc zavádějí další a další opatření, která negativní dopady na prolétávající tvory ještě více snižují. Ať už jde o jednoduché nabarvení lopatek na černo nebo sofistikovanější systémy. Ty dokáží detekovat blížící se hejno a turbínu zastavit.
Co je ovšem hlavní – větrné elektrárny se prostě nestaví tam, kde by mohly být pro ptáky, netopýry nebo jiné vzácné druhy zvířat skutečným ohrožením. Třeba v migračních trasách nebo v blízkosti hnízdišť a nocovišť. Každý projekt musí projít procesem EIA, který zkoumá jeho možné dopady na životní prostředí. Tedy nejen na živočichy, ale i na rostliny, ovzduší, půdu, vodu nebo lidské zdraví. A škodlivý projekt jednoduše (i díky práci ekologických organizací) investorovi neprojde.
Motoristé, povstaňte proti kočkám a autům!
A teď se podržte – podle studie z USA (v ČR takovou bohužel zatím nemáme) auta ročně usmrtí 900x, budovy 2500x a kočky 10 000x více ptáků než větrné elektrárny. A co teprve klimatická krize, která dle předsedy Motoristů Petra Macinky v ČR skončila už loni v prosinci? Podle Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) bude při globálním oteplování o 2 °C do roku 2100 vystaveno vysokému riziku vyhynutí až 18 % všech suchozemských druhů. A při oteplení na 4 °C půjde o krk dokonce každému druhému rostlinnému nebo živočišnému druhu.
Napjatě tedy očekáváme, kdy začnou Motoristé takto houževnatě varovat i před auty a kočkami. A před klimatickou krizí, samozřejmě. Protože Turkova deklarovaná snaha chránit ptáčky přece není jen pokrytectví, že ne?
Tvrzení #4: Česko je malé, větrníky není kde stavět
V dalším videu na sociálních sítích z 2. února Filip Turek směrem k větrným elektrárnám prohlašuje, že „máme poměrně malou zemi, tak není úplně moc kde je stavět tak, aby to neotravovalo lidi nebo přírodu nebo ráz krajiny.“
Česká republika je opravdu celkem hustě osídlená. Proto u nás nikdy nevzniknou oblasti poseté desítkami větrníků jako například u našich sousedů v Dolních Rakousech. V tuzemských podmínkách se ve většině případů bavíme o jednotkách větrných turbín na jednom místě.
Rozhodně ale není pravda, že bychom na našich bezmála 79 tisících kilometrech čtverečních nenašli dostatek vhodných míst, kde by mohly větrné elektrárny stát jak v souladu s ochranou přírody, tak dostatečně daleko od obydlí lidí. Ověřit si to můžete sami – na již výše zmíněné mapě Ministerstva životního prostředí. Najdete v ní místa, kde větrníky rozhodně nemají co dělat (vyznačená červeně), i oblasti, které jsou naopak pro výstavbu vhodné, protože je zde minimální konflikt s veřejnými zájmy, zejména právě s ochranou přírody nebo zemědělské půdy. Mapa slouží pouze jako odborný podklad informovanou debatu o vymezování akceleračních oblastí pro obnovitelné zdroje energie. Kde nakonec vzniknou tyto zóny, v nichž by byly povolování i výstavba větrných elektráren rychlejší, by se mělo rozhodovat ve spolupráci s kraji, obcemi a místními lidmi.
Z výstavby jsou automaticky (technický potenciál) vyloučená území do 500 metrů od obytné zástavby, národní parky, chráněné krajinné oblasti a koridory kolem dopravní infrastruktury. Tento filtr si mimochodem můžete zapnout i ve výše uvedené mapě.
A teď pro srovnání:
- V Česku máme zatím 225 turbín a jako nějaká větrníková apokalypsa to skutečně nepůsobí.
- Podle potenciálové studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR může být do roku 2040 v ČR mimo chráněná území a jinak nevhodné lokality až 1.392 větrných elektráren s celkovým výkonem 7.044 MW a průměrnou roční produkcí 18,8 TWh elektřiny – to je 25 % současné tuzemské výroby elektřiny a víc než roční spotřeba elektřiny všech českých domácností dohromady.
- V již zmiňovaném Rakousku se srovnatelnou rozlohou (necelých 84 tisíc km2) stojí už 1 451 větrných turbín.
- Srovnatelné podmínky i rozlohu jako Česko má také Bavorsko, kde ovšem stojí 1 171 větrníků.
- Dánsko je oproti ČR takřka poloviční (42 952 km²) a téměř přesně stejnou hustotu obyvatel. A přesto má na svém území 7 tisíc větrných elektráren – z toho je drtivá většina na pevnině. Jasně, v Dánsku mají lepší větrné podmínky, proto jsou také na prvním místě v pokrytí spotřeby větrnou energií (56 %) z evropských států. Nicméně dokazují, že v okruhu 15 km od turbíny rozhodně není mrtvá země, jak pravila paní Ondrušová. To by totiž v této zemi doslova poseté větrníky nemohl žít v podstatě nikdo.
Přečtěte si víc
O nebývalém nárůstu aktivit dezinformační scény nyní četně informují média – k dispozici je aktuální investigativa, zmapování české politické scény, reportáže z terénu i studie vyvracející větrné mýty. Doporučujeme: Deník N (článek jsme vám odemkli), Voxpot, evidence.ninja, studie Proti Větru (Asociace pro mezinárodní otázky), Deník Referendum, Seznam zprávy. Snad se alespoň část informací dostane i k Filipu Turkovi – a možná si najde nějakou jinou múzu (třeba vědu nebo fakta).
Lhalo vám Hnutí DUHA? Odhalujeme, jak se jejich propočty o větrné energii střetávají s realitou
Přepočítaly se ekologické organizace, když tvrdily, že Česko může v roce 2030 v klidu skončit se spalováním uhlí? A že v roce 2050 může celá česká energetika a doprava fungovat prakticky bez emisí skleníkových plynů? Čeká nás místo náhrady v podobě větrníků a solárů totální kolaps? Nebo elektřina na příděl?!
Plány a cíle pro krásně kulaté roky 2030 a 2050 dlouho zněly jako dálná budoucnost. Konec uhelných elektráren? Pohoda – to se určitě do té doby nějak stihne, můžeme to pořešit, až to bude akutní. Jenže teď vstupujeme do roku 2026 a přelomový rok 2030 už je setsakramentsky blízko. V následujících letech se ukáže, jestli cíle a propočty ohledně proměny české energetiky byly realistické. Stíháme nahrazovat fosilní zdroje? Nebo je to celou dobu jen vybájená mantra, kterou nám diktuje zlý Brusel?
Jak si to malovaly ekologické organizace
Hnutí DUHA a Greenpeace si v roce 2021 nechaly namodelovat možné scénáře, jak by se mohla Česká republika do roku 2050 obejít prakticky bez fosilních paliv ve výrobě elektřiny, tepla a v dopravě (studie Energetická revoluce). Modelování vypracovaly australský Institute for Sustainable Futures při Univerzitě v Sydney a německý institut Aurora Energy Research. Jejich softwarové modely simulující pokrývání spotřeby jsou na vysoké úrovni a výstupy spolehlivé.
Studie pracuje se základními prvky moderních dekarbonizačních koncepcí typu německé Energiewende. To ve zkratce znamená rychlý růst obnovitelných zdrojů – hlavně větrných a solárních elektráren – a ruku v ruce s ním zvyšování energetické efektivnosti. A také rozvoj technologií pro akumulaci elektřiny – krátkodobé pomocí baterií a sezónní založené na výrobě vodíku v elektrolyzérech během měsíců, kdy jsou z obnovitelných zdrojů přebytky elektřiny.
Výsledky ukázaly, že pokud budeme rychle rozvíjet obnovitelné zdroje, může být česká energetika do roku 2050 bez emisí skleníkových plynů. A to dokonce i bez nových jaderných reaktorů. Studie také potvrdila, že bez uhlí pro elektřinu a teplo se obejdeme už v roce 2030. Nezní to až moc krásně na to, aby to byla pravda?
Výpočty vs. realita
Jak jsme si ale za těch několik let vedli? Studie z roku 2021 obsahuje i předpokládané hodnoty pro rok 2025. Zároveň na konci roku 2024 schválila vláda Vnitrostátní plán České republiky v oblasti energetiky a klimatu (NKEP), který shrnuje energetické politiky a cíle pro rok 2030 – český příspěvek k naplnění cílů Evropské unie – včetně rozvoje obnovitelných zdrojů. Díky tomu můžeme porovnat scénáře Energetické revoluce nejen s aktuálním reálným vývojem, ale i s plánem NKEP – tedy s tím, čeho chce náš stát dosáhnout a co si Česká republika sama vypracovala a schválila.
Slunce a baterky nám celkem jdou
S fotovoltaickými elektrárnami jsme nasadili obstojné tempo. A ne zásluhou nějakých gigantických solárních parků – v posledních letech hlavně díky menším instalacím domácností a firem, které si část elektřiny rovnou samy spotřebovávají. Zvýšenou poptávku po vlastní fotovoltaické elektrárně v řadě případů motivovala zkušenost s výrazným nárůstem ceny elektřiny během energetické krize vyvolané ruským napadením Ukrajiny v roce 2022.
Podle modelování Energetické revoluce by měl instalovaný výkon fotovoltaických elektráren v roce 2025 dosáhnout 4 723 MW – aktuální stav je 4 569 MW. Když tohle tempo udržíme, mělo by se nám podařit dosáhnout jak čísel z Energetické revoluce, tak i cílů národního klimaticko-energetického plánu (NKEP). To znamená 10 073 MW, respektive 10 100 MW v roce 2030. A obdobně solidně si vedeme i v oblasti bateriové akumulace elektřiny.
Vítr drhne, daleko před námi je Polsko i Rumunsko
Totální šlendrián je ovšem vítr. Česká republika se pořád nerozhoupala k potřebnému restartu a s větrnými elektrárnami zoufale stagnuje. Podle Energetické revoluce bychom v roce 2025 měli mít jejich instalovaný výkon 897 MW. Aktuální stav je ale pouhých 375 MW. S takovým tempem bychom nedosáhli ani scénáře Energetické revoluce (4 824 MW v roce 2030), ani podstatně méně ambiciózních cílů NKEP (1 500 MW v roce 2030).
Kdybychom chtěli naplnit „jenom“ cíle národního klimaticko-energetického plánu (NKEP), potřebovali bychom od teď až do roku 2030 každoročně postavit zhruba 200 MW. Jenže za posledních pět let narostl instalovaný výkon celkem (!) jen o 36 MW – tedy v průměru o pouhých 7,2 MW ročně!
Kdo za to může? Překvapivě to není ani odpor veřejnosti, ani že by u nás dost nefoukalo. Rozvoj větru nejvíc komplikují složité a dlouhé povolovací procesy. Zatímco samotná stavba větrníku trvá pár měsíců, schvalování se dnes běžně táhne klidně i 10 let. To by ale snad konečně měla urychlit nově schválená legislativa (zákon o urychlení využívání obnovitelných zdrojů energie) – pokud ji tedy také rychle převedeme do praxe a nezůstane jen na papíře.
Zní to možná extrémně, ale nasadit tak rychlé tempo není žádná chiméra – je to technicky proveditelné. V Polsku postavili od roku 2018 do roku 2023 přes 3 500 MW větrných elektráren na pevnině. A vzhlížet můžeme třeba i k větrným výsledkům Litvy, Estonska nebo Rumunska.
Co s tím? Pomůžou akcelerační zóny i Nová zelená úsporám
Jestli nechceme dál zaostávat a v budoucnu řešit nedostatek elektřiny, musíme pro to taky něco udělat. Zásadní je vymezit akcelerační oblasti pro výstavbu větrných elektráren – tedy místa s vhodnými podmínkami, kde zároveň není střet s ochranou přírody a dalšími veřejnými zájmy. Takže mají předem nastavené kratší povolovací procesy.
Potřebujeme také zjednodušovat povolování obecně – ať už v akceleračních zónách, nebo mimo ně. To se neobejde bez dostatečných kapacit úřadů, které projekty energetických staveb posuzují a povolují. Jinak jen těžko zvládnou rozhodovat ve stanovených lhůtách.
Klíčovou roli hraje úspěšný program Nová zelená úsporám, jehož budoucnost je ovšem právě teď velmi nejistá. Jestli chceme udržet tempo, musíme udržet také investiční podporu střešních fotovoltaik pro domácnosti, obce a malé a střední podniky nejen v Nové zelené úsporám, ale i v dalších programech Modernizačního fondu.
Odchod od fosilních paliv se neobejde ani bez podpory na modernizaci pro stávající bioplynové stanice. Potřebujeme totiž zachovat jejich provoz i v případech, kde není vhodná konverze na výrobu biometanu.
Energetická transformace po česku?
Dokáže se do toho Česká republika konečně opřít? Nebo to dopadne klasicky „po česku“ – tedy jen samé výmluvy, proč to zrovna u nás nejde, i když všichni okolo si zvládnou poradit? Jestli nás čeká „totální energetický kolaps“, nebo úspěšných přechod na obnovitelné zdroje, uvidíme už velmi brzy.
Přečtěte si kompletní studii Energetická transformace po česku, která porovnává energetické scénáře a plány s aktuálním stavem!
Dezinformace o větrné energii
Co nejvíc létá veřejným prostorem? Vybavte se fakty a podloženými argumenty. Nejen pro internetové diskuze a k rodinnému stolu.
Větrné elektrárny jsou velmi hlučné.
Pokud by měl člověk větrník 100 metrů za domem, hlučné by to samozřejmě bylo. Ale tak blízko se rozhodně nestaví. Na vzdálenost 1 km větrnou elektrárnu v podstatě neslyšíte. Zvuk totiž vydává, jen když fouká – a vítr ve vašem okolí sám způsobuje hluk, který s přehledem přehluší vzdálenou větrnou elektrárnu.
Větrné elektrárny musí splňovat přísné hlukové normy dané českými právními předpisy (konkrétně nařízením vlády č. 272/2011 Sb. o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, zejména jeho § 12). Maximální přípustná mez hluku je stanovena na 50 dB přes den a 40 dB v noci – což větrné elektrárny zvládnou při dostatečné odstupové vzdálenosti dodržet s přehledem.
Rozdíl je taky u první generace větrných elektráren z 90. let. Ty byly sice podstatně menší, ale o dost hlučnější než ty dnešní, moderní. Současné standardní větrné elektrárny mohou splnit výše stanovené hygienické limity i na vzdálenost 500 metrů, zároveň se ale běžně staví (a měly by být stavěny) mnohem dál od obydlí – minimálně 800 metrů.
Agentura ochrany přírody a krajiny uvádí, že les ve vzdálenosti 200 metrů vydává při rychlostech větru 6–7 m/s přibližně stejný hluk jako větrná elektrárna ve stejné vzdálenosti. Co se týče dalších možných zdravotních rizik, „neexistuje vědecký důkaz pro to, že hluk v úrovni produkované větrnými elektrárnami může způsobovat jiné zdravotní problémy než obtěžování“ (Wind Turbine Noise Modulation, str. 5).
Právě obava z toho, že bude větrná elektrárna hlučná, patří k těm, které se v realitě nejčastěji ukazují jako liché.
Větrné elektrárny produkují infrazvuk, který škodí zdraví.
Infrazvuk při činnosti větrných elektráren prakticky nevzniká a rozhodně není třeba se ho bát. Stejně jako u dalších zdrojů infrazvuku, se kterými se denně setkáváme v běžném životě – u pomaluběžných strojů (nejčastěji velké dieselové motory), ventilátorů chladicích věží, jezů, mostů, silniční dopravy nebo třeba klimatizace.
Hygienické limity infrazvuku jsou v českém právním řádu stanoveny pouze pro infrazvuk v pracovním prostředí, a to na 116 dB (viz § 7 výše uvedeného nařízení vlády č. 272/2011 Sb.), ale existuje doporučená hodnota 90 dB (v ČSN ISO 7196). Uvedené hodnoty větrné elektrárny standardně splňují.
Průmyslové podniky jsou podstatně významnějším zdrojem infrazvuku než větrné elektrárny, ale zdravotní dopad na lidi žijící v jejich okolí nebyl zjištěn.
Lidé větrné elektrárny nechtějí.
Naopak! Češi a Češky jsou větrné energii nakloněni – obecně u nás k nejpodporovanějším zdrojům energie patří právě obnovitelně zdroje. Vítr v ČR podporuje 73 % lidí, větší podporu má už jen sluneční (80 %) a vodní energie (83 %).
Univerzálně neplatí ani tzv. NIMBY efekt („Not In My BackYard“ – „Ne na mém dvorku“) – tedy že by lidé v obecné rovině větrné elektrárny podporovali, ale jakmile by se měly stavět v jejich okolí, byli by proti. Podle výzkumu České klima z roku 2024 (str. 29) by s výstavbou nové větrné elektrárny 5 km od svého bydliště souhlasilo 62 % Čechů a Češek za podmínky, že by z toho měla zisky obec. A pokud by z toho měla zisky přímo jejich domácnost, bylo by pro dokonce 66 %. I bez zisků by ale bylo více lidí pro (45 %) než proti (30 %).
Výzkum veřejného mínění o větrných elektrárnách na Svitavsku, který provedl Ústav geoniky Akademie věd ČR, zase ukázal, že dlouholeté osobní zkušenosti obyvatel s větrnými elektrárnami v okolí odbourávají obavy z možných negativních dopadů. Významně vyšší míra souhlasu s potenciální výstavbou větrných elektráren se projevila v obcích, v jejichž blízkosti se již větrné elektrárny nachází.
Odpor proti větrným elektrárnám tedy ve skutečnosti vůbec není tak velký, jak by se z článků v médiích nebo z diskuzí na sociálních sítích mohlo zdát. Například i v letošních referendech spojených s říjnovými volbami byly výsledky celkem vyrovnané – z 18 obcí se lidé v 10 vyslovili proti výstavbě větrné elektrárny, v 8 byli pro.
Lidé se nejčastěji obávají zásahu do krajinného rázu a hluku, někdy i negativních vlivů na ptáky či netopýry. Kromě krajinného rázu jdou všechny celkem dobře vyřešit správným umístěním elektrárny a typicky obava z hluku se nejčastěji ukazuje jako nejméně opodstatněná.
V ČR nefouká.
V Česku samozřejmě fouká, obdobně jako v okolních státech. Můžete se na to podívat sami díky online větrné mapě zpracované Akademií věd ČR. Podle potenciálové studie Ústavu fyziky atmosféry AV ČR může být do roku 2040 v ČR mimo chráněná území a jinak nevhodné lokality až 1392 větrných elektráren s celkovým výkonem 7044 MW a průměrnou roční produkcí 18,8 TWh elektřiny – to je 25 % současné tuzemské výroby elektřiny a víc než roční spotřeba elektřiny všech českých domácností dohromady. Nejvhodnější podmínky pro větrnou energii jsou u nás v Jihomoravském kraji, na Vysočině a v Moravskoslezském kraji.
Jenže zatímco v EU je podíl elektřiny z větru asi 19 %, v ČR je to pouhé 1 %. Přitom v sousedním Německu to je 30 %, v Rakousku 16 % a v Polsku 14 %. To nás hází téměř na úplný konec žebříčku evropských zemí využívající energii z větru. V Česku opravdu nefouká jako v Dánsku nebo Irsku, to je jasná věc. Že bychom na tom ale s dostupností větru byli jedni z nejhorších v Evropě? To taky nebude ten pravý důvod.
Faktem je, že geograficky, rozlohou i počtem obyvatel nám blízké Bavorsko i Rakousko mají srovnatelné přírodní podmínky pro výrobu elektřiny z větrných elektráren jako my. Jenže na rozdíl od nás (371 MW) mají 7x (Bavorsko) a 11x (Rakousko) více větrných elektráren. V čem je tedy rozdíl? V míře politické podpory pro využití větrné energie – u českých politiků a političek a úřadů dlouhodobě panovala skepse a nezájem.
Ve výsledku jsou větrné elektrárny neekologické, na jejich výrobu se spotřebuje spousta materiálu a energie.
Výroba jakékoliv energie má negativní dopady na životní prostředí. Vyrobit elektrárnu s nulovým vlivem na životní prostředí nelze – různé zdroje se však svými negativními vlivy dramaticky liší. Větrné elektrárny v tomto ohledu prokazatelně představují ve srovnání se všemi známými alternativami zdaleka nejmenší zlo.
K porovnání náročnosti a efektivity jednotlivých zdrojů energie slouží koeficient EROI (nebo taky ERoEI) – Energy Return on Energy Investment. Jde o poměr mezi celkovou energií, kterou určitý zdroj za dobu své životnosti vyrobí, a energií, které byla potřebná je jeho stavbě, provozu a likvidaciČím vyšší koeficient je, tím výhodnější je zdroj. U větrné energie se udává EROEI mezi 15–20, energie vložená do výroby se tedy vrátí už za 1 až 1,3 roku provozu. Záleží samozřejmě na konkrétní použité technologii (zejména výšce stožáru a instalovaném výkonu turbíny) a geografických podmínkách (zejména větrnosti) konkrétní lokality.
Největší evropský výrobce větrných elektráren Vestas uvádí v předloňské studii pro svůj moderní (nikoli ovšem nejmodernější) stroj V150 s instalovaným výkonem 6 MW dosažené EROEI 41. Elektrárna tedy po dobu své životnosti vyrobí 41 krát více energie, než je spotřebováno k její výrobě, provozu a likvidaci.
Uvedená studie ovšem počítá s průměrnou roční rychlostí větru 8 m/s a z ní vyplývající roční výrobou 22 GWh. To odpovídá koeficientu využití 41 %.
Pokud místo toho použijeme koeficienty využití obvyklé pro české VTE, dostáváme se k EROEI v intervalu 22 až 28. To znamená, že obvyklá tuzemská větrná elektrárna vyrobí za dobu svého provozu 22 krát až 28 krát více energie, než kolik její celkový životní cyklus spotřeboval a její energetická návratnost je rychlejší než 1 rok.
Větrné elektrárny zabíjí ptáky a netopýry.
Ano, otáčející se listy větrných elektráren zabíjí ptáky nebo netopýry, o tom žádná. Ale zabíjí jich několikanásobně méně než fosilní nebo jaderné elektrárny. A tisíckrát většími zabijáky ptáků jsou kočky, auta, budovy a skleněné plochy. Úmrtí zvířat v souvislosti s větrníky přesto rozhodně nejsou zanedbatelná – a je nutné dělat vše proto, abychom jim předcházeli.
Studie, která porovnávala dopady různých elektráren na faunu, zjistila, že počet usmrcených ptáků je u větrných elektráren 0,3–0,4 na vyrobenou gigawatt-hodinu, zatímco u fosilních a jaderných elektráren je to asi 15x více, tedy asi 5,2 zabití na gigawatt-hodinu – především v souvislosti s povrchovou těžbou, různými otravami nebo přímými střety ptáků s infrastrukturou. Přesto se u ostatních zdrojů energie úmrtí ptáků neřeší, i když čísla jsou tam mnohonásobně vyšší než u větru.
Zdaleka největší hrozbou jsou pro ptáky kočky nebo kolize s budovami či auty. Podle výzkumu London School of Economics připadá ve Velké Británii na vrub koček více než 55 milionů uhynulých ptáku, zatímco větrné elektrárny jsou zodpovědné za tisíckrát menší množství.
Podobná situace je v USA, kde auta ročně usmrtí 900x, budovy 2500x a kočky 10 000x více ptáků než větrné elektrárny. Střetu s větrnými elektrárnami se zde připisuje méně než 0,01 % úmrtí ptáků spojených s lidskou činností. A to je opravdu mnohem méně, než kolik mají na triku budovy, kočky nebo elektrické vedení.
Ještě nadějnější výsledky jsou u u offshore větrných elektráren – tedy větrných parků na moři. Studie z roku 2023, která 2 roky monitorovala elektrárny v moři u Skotska, dokázala, že moderní větrné turbíny nemají na mořské ptáky dokonce vůbec žádný vliv. Konkrétně v tomto případě totiž došlo přesně k 0 kolizím.
Řeší se to nějak? Ano! Především umisťováním větrných elektráren jen v lokacích mimo migrační trasy nebo nocoviště a s nízkou aktivitou ohrožených druhů. Možný vliv na živočichy se u každého projektu podrobně zkoumá v tzv. procesu EIA. Stále častěji se pak objevují větrné elektrárny vybavené senzory, které v případě ohrožení prolétajících ptáků nebo netopýrů větrnou elektrárnu včas zastaví.
Z lopatek větrných elektráren v zimě odlétávají kusy ledu.
Moderní větrné elektrárny využívají automatické technologie proti zamrznutí – anti-icing system. Větrník tedy rozpozná, když se začne tvořit námraza, a začne vyhřívat lopatky. I kdyby se námraza přesto vytvořila, není třeba se bát – řídící systém elektrárnu zastaví, takže námraza nikam odlétávat nemůže.
Větrné elektrárny jsou ideální pro výrobu elektřiny právě v zimě a námraza by nebyla problém pouze z hlediska bezpečnosti, ale také podstatným rizikem pro jejího provozovatele – elektrárna postižená námrazou může být nevyvážená a pokračování v provozu by mohlo vést k jejímu vážnému poškození.
Větrné elektrárny prodraží elektřinu.
Právě naopak! Podle studie think-tanku Fakta o klimatu z roku 2024 nám k nízkým nákladům na výrobu elektřiny jednoznačně nejvíc pomůže právě rozvoj větrné elektřiny – a to výrazně. Po větru se značným odstupem následují energetické úspory a propojování Evropy.
I podle parametru LCOE (Levelized Cost of Energy), který rozpočítává všechny náklady na určitý zdroj mezi všechny kilowatthodiny, jež zdroj za dobu své životnosti vyrobí, je výstavba větrných elektráren výhodnější než u nových zdrojů na fosilní paliva i jaderných reaktorů.
Jak to? Narozdíl například od fosilních či jaderných zdrojů totiž větrná elektrárna nepotřebuje žádné palivo – ať už z dovozu ze zahraničí, nebo i domácí. Třeba takové uhlí se musí vytěžit a k provozu uhelné elektrárny se připočítává i cena za provoz uhelného velkolomu. Větrná elektrárna se jednou postaví – a pak už vyrábí velmi levně. Vítr nám nikdy nedojde a ještě k tomu je to bezpečný domácí zdroj.
Navíc současný model postavený na uhelných elektrárnách, které do ceny elektřiny nezahrnují náklady na škody, je dost neférový. Na první pohled nabízí nízké ceny elektřiny, jenže tak trochu neviditelné náklady na fosilní zdroje stejně všichni platíme – jenom jinde. Na zdraví individuálních lidí (nejde jen o znečištěné ovzduší, ale i dopady změn klimatu na zdraví) nebo stavu životního prostředí (sucha, záplavy, extrémní výkyvy počasí,…).
Ale pozor – přechod na obnovitelné zdroje pravděpodobně přinese i hlubší změnu energetického systému. To znamená také investice do energetické infrastruktury, které se logicky mohou dočasně promítnout do ceny elektřiny. Zároveň bude ale cena za jednotku elektřiny nižší díky levnějším, „zeleným“ zdrojům. Ve výsledku tedy můžeme mít i z krátkodobého hlediska elektřinu díky (nejen) větru levnější. Mysleme také na to, že nové zdroje elektřiny jsou potřeba už jen proto, že ty současné budou postupně dosluhovat.
Co je naopak další výhodou proměny energetiky? Teď na produkci a prodeji elektřiny vydělávají velké firmy, v budoucnu to ale můžou být v mnohem větší míře obce, komunity či jednotlivci pomocí jimi vlastněných zdrojů obnovitelné elektřiny. Tomu se říká komunitní energetika. Část peněz se tedy bude vracet do našich peněženek, zatímco nyní odtéká pryč, někdy i do daňových rájů.
S výstavbou větrné elektrárny klesají ceny nemovitostí v okolí.
Ne, větrné elektrárny v obci opravdu nemají negativní vliv na cenu nemovitostí. A díky úplně první studii zkoumající tuto problematiku v českém prostředí to máme od letoška i černé na bílém!
Studii provedli odborníci z Ekonomické fakulty Vysoká školy báňské – Technické univerzity Ostrava a z Ústavu geoniky AV ČR. Cílem bylo ověřit možný vliv přítomnosti větrných elektráren na ceny nemovitostí v jejich okolí v podmínkách České republiky. Systematicky tedy zanalyzovali realizované prodeje domů k bydlení i rekreaci v Česku mezi lety 2014–2024. Závěrem je, „že cenový vývoj v oblasti trhu nemovitostí k bydlení a individuální rekreaci v lokalitách, ve kterých se nacházejí větrné elektrárny, není významně odlišný od cenového vývoje v lokalitách, ve kterých se větrné elektrárny nenacházejí.“
Dosud jsme měli data pouze ze zahraničí, kde je větrný sektor rozvinutější. Ta ukazovala, že vliv větrných elektráren na ceny nemovitostí je buď statisticky nevýznamný či vůbec žádný, nebo dokonce pozitivní. Jak to? Když mají například obce příjmy od provozovatelů větrných elektráren, z pronájmu obecních pozemků apod., můžou získané peníze investovat do rozvoje obce, která je pak atraktivnějším místem pro život.
Přesto lze někdy bez potřebného kontextu nabýt dojmu, že jsou lokalitách s větrnými elektrárnami ceny nemovitostí nižší. Je to proto, že větrné elektrárny se často staví v už znevýhodněných, typicky příhraničních oblastech, kde už jsou nemovitosti levnější. Může tedy docházet ke korelaci, ale nikoli ke kauzalitě.
Větrné elektrárny zabírají spoustu plochy a nevratně poškozují úrodnou půdu.
Naopak, ekologická stopa větrné energie co se týče plochy je minimální ve srovnání s většinou ostatních zdrojů (Dale at al., The land use-climatechange-energy nexus, Landscape Ecology 2011). Větrné (i solární) elektrárny nepotřebují další plochu na těžbu palivu, narozdíl od uhlí nebo třeba jádra.
V současnosti se v Česku vyrobí z větru jen asi 1 %, takže zabírají zanedbatelné území, ale think-tank Fakta o klimatu zpracoval územní stopu větrné energetiky (a dalších obnovitelných zdrojů) při pokrytí 40 % roční spotřeby elektřiny v ČR. Větrné elektrárny by zabíraly pouze 1,3 % území. A to ještě ne tak úplně – věže elektráren, transformátory a přístupové cesty by totiž tvořily jen nepatrnou část z uvedených 1,3 % území. Takže zbytek takto „zabrané“ půdy skýtá možnosti pro vícenásobné využití místa – pro pole, pastviny, lesy nebo třeba fotovoltaiku, která se s větrem dobře doplňuje.
A pokud větrná elektrárna doslouží a není v plánu ji obnovovat, prostě se rozloží a odveze – a nic po ní nezbyde. Mnohem větším problémem pro zemědělskou půdu jsou třeba velkosklady nebo bezohledné praktiky průmyslového zemědělství, které úrodnou ornici ničí nenávratně.
A jak je to v celoevropském měřítku? Podle studie z 2024 má Evropa dostatek půdy pro rozšíření solární a větrné energie, aniž bychom ohrozili přírodu nebo produkci potravin. V EU je 5,2 % půdy z celkové plochy považované za vhodnou pro obnovitelné zdroje energie – nejsou zde přírodní rezervace, vysoce hodnotné zemědělské oblasti apod. K dekarbonizaci EU do roku 2040 jsou pro současné i budoucí větrné a solární elektrárny zapotřebí pouze 2,2 %, tedy méně než polovina z této „vhodné“ půdy.
Větrné elektrárny se nedají recyklovat.
Dají – a dnes už dokonce úplně celé! Největší část větrné elektrárny totiž tvoří ocel, beton a kovy, kde s recyklací není problém – jsou na to dávno zavedené postupy. Dlouhou dobu byly ovšem problematické lopatky/vrtule, které jsou z odolného materiálu, aby se nepoškodily ani v nepříznivých podmínkách – starší ze sklolaminátu, modernější z uhlíkových vláken. Recyklaci definitivně vyřazených lopatek se nyní nejen intenzivně věnuje výzkum, ale některé firmy (například největší evropský výrobce větrných elektráren Vestas nebo REGEN Fiber) už představily technologie, které umožní recyklovat i tento doposud téměř neřešitelný nedostatek větrníků. Dokonce i Česko má svoje želízko v ohni – inovativní ekologickou technologii plazmového zplyňování.
Proč se tedy ještě pořád můžeme setkat s obrázky lopatek odhozených na skládkách nebo někde v poušti? Jednak proto, že nové možnosti jejich recklování jsou tu teprve krátce. Také ale zatím nedává smysl rozjíždět novou recyklaci ve velkém. Dokud nedoslouží větší množství větrných elektráren, nebylo by to příliš ekologické.
I doposud byla ovšem k dispozici mnohem lepší řešení, než lopatky někam odhodit. Krátkodobě třeba repasování lopatek – tedy že je lze využít po delší dobu než běžnou projektovanou životnost 25 let. Lopatky se také mohou rozemlít a využít jako izolace, výplň či výztuž, mohou se jako drť přidávat do nových listů a nebo použít v konstrukčních projektech jako jsou například mosty. Existují dokonce i dětská hřiště využívající vyřazené lopatky větrných elektráren.
Co jsme v posledních letech společně dokázali v cestě za čistou a demokratickou energetikou?
Společná práce s dalšími organizacemi chránícími přírodu opět přináší ovoce – přispěla k prosazení zákona o urychlení využívání některých obnovitelných zdrojů energie. Ten ukotvuje koncept tzv. akceleračních zón – oblastí, kde není konflikt s ochranou přírody a krajiny a mohou se zde rychle povolovat stavět obnovitelné zdroje (hlavně větrné elektrárny). A navíc garantuje obcím zisky z větrných elektráren.
Díky emisním limitům a neúnavné práce nás a dalších nevládních organizací jdou toxické emise velkých znečišťovatelů dolů! Ve správních a soudních řízeních se nám společně na základě odborných připomínek podařilo prosadit zkrácení výjimek, emisní strop nebo závazné ukončení provozu třeba u uhelných elektráren Počerady, Chvaletice nebo Ledvice. Jen Počerady a Ledvice teď vypustí do ovzduší o 532 kg rtuti méně.
Když se nám podařilo zarazit dotování uhelných elektráren z novely energetického zákona Lex OZE 3, zkusila to uhelná lobby znova – v novele Lex plyn. Díky naší práci a tlaku veřejnosti je možnost nouzově podporovat provoz uhelných elektráren velmi limitovaná – takže doopravdy může sloužit jen jako pojistka, ne jako penězovod uhlobaronům. Všichni tak ušetříme miliardy za zbytečné dotace fosilním firmám, které by vždy šly na úkor lidí nebo státního rozpočtu. Navíc se v rámci Lex plyn zařadily větrné elektrárny mezi stavby pro energetickou bezpečnost.
Další novela energetického zákona – Lex OZE 3 přináší do české energetiky moderní postupy jako akumulaci energie a chytré slaďování výroby a spotřeby. To je přesně to, co potřebujeme pro stabilitu sítě a snižování účtů za elektřinu.
Legislativu už bychom měli, takže nastal čas prošlapávat cestu komunitní energetice v praxi. S necelými 50 členy a členkami jsme založili první Energetické družstvo Hnutí DUHA. Dnes čítá členstvo družstva přes 200 lidí a už brzy spustíme naši první fotovoltaickou elektrárnu.
Podíleli jsme se na prosazení novely energetického zákona lex OZE 2, která zavádí sdílení elektřiny – a tím naprosto přelomově rozšiřuje možnosti rozvoje komunitní energetiky. Nově může úplně každý vyrábět, sdílet a nebo odebírat elektřinu v rámci energetického společenství. Energetiku už nebudou mít pod palcem jenom velké firmy a pár centralizovaných elektráren. Na novele jsme odvedli hodně práce ve spolupráci s Unií komunitní energetiky.
Společně s Platformou pro sociální bydlení se nám podařil významný krok v boji s energetickou chudobou. Prosadili jsme rozšíření Nové zelené úsporám na bytové domy s bonusem pro některé skupiny nízkopříjmových – senioři a seniorky, lidé s pobírající invalidní důchod, chudé rodiny s dětmi).
Společně s expertní skupinou Frank Bold jsme založili Unii komunitní energetiky, která sdružuje členy z řad obcí, místních akčních skupin, firem, asociací a spolků. Úspěšně ovlivňujeme nastavení legislativy a podpůrných programů ke komunitní energetice.
Vaše zapojení, naše úsilí a řada dalších faktorů vedly k úspěchu – schválení novely zákona o podporovaných zdrojích. Ta umožnila spustit provozní podporu pro větrné elektrárny a zlepšení podmínek pro obnovitelné zdroje. Naše města, obce i firmy tak mohou být soběstačnější a nezávislejší na fosilních palivech.
Za čistou energetikou stojí
Vystudoval fyzickou geografii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, se specializací na klimatologii a krajinnou ekologii. Od roku 2008 působí v Hnutí DUHA jako expert na energetiku a změnu klimatu. Prosazoval zákon o snižování závislosti na dovozu ropy a plynu, podílel se na záchraně měst a krajiny Severních Čech před uhlenými rypadly a byl členem vládní Uhelné komise. Zásadně ovlivnil omezení znečištění z uhelných elektráren. Podílel se na prosazení novely zákona, která umožnila sdílení elektřiny a komunitní energetiku. Ve volném čase se věnuje zejména rodině.
Dlouholetý environmentální aktivista, původně úředník CHKO Broumovsko. Roky vedl energetické kampaně v organizaci Greenpeace jako specialista na uhelnou energetiku. Byl členem vládní Uhelné komise, která měla za úkol určit harmonogram a způsob odklonu Česka od uhlí. V Hnutí DUHA se věnuje především rozvoji větrných elektráren – v terénu pomáhá obcím zapojovat místní lidi do procesu přípravy možné výstavby větrné elektrárny na jejich území.
Inženýr z ČVUT, který je s Hnutím DUHA spjatý už od poloviny 90. let. Zaměřuje se na témata obnovitelných zdrojů energie, energetických úspor, jaderné energetiky a snižování závislosti na uhlí. Dlouhodobě se věnuje řešení problému energetické chudoby. „Bydlím se ženou a dvěma dětmi na malém městě (nemáme ani 1 000 obyvatel), což mi dává jedinečný pohled na život.“
